Na úvod bych se vám ráda představila. Jmenuji se Pavlína Babicová. Jsem rodačka z Valašského Meziříčí, neboli Valmezu. Těm, co znají Valmez nemusím nic vysvětlovat. Já vím, že vy víte... A vy ostatní, co nic nevíte o Valmezu, tak nezoufejte...

Naše město se může pyšnit významnými českými osobnostmi (např. Markétou Irglovou, Helenou Zeťovou, Tomášem Berdychem nebo Lucií Hrstkovou).

Před pětadvacetilety jsem se v tomto městečku narodila. Narodila jsem se jako druhá mladší dcera mým rodičům. Mám to štěstí, že můžu říct o svých rodičích, že stojí při mně po celých mých pětadvacetiletech. Společně s mojí sestrou jsou mými třemi pilířemi, o které se můžu kdykoliv opřít...

I přesto, že v očích mých rodičů jsem opice, nepořádná holka (O.K. to říká mamka jako pracovnice úklidu, já mám jiný názor), nerozvážná a tvrdohlavá holka... Holka, co nezavolá po třech dnech, že je naživu a zdravá nezajetá šalinou... tak srdce mých rodičů mě milují. Mají mě rádi, takovou jaká jsem...

A kdo tedy jsem? No, rozhodně jsem pořádná holka! (Ano mami, uklízím si každý den po sobě!). Jsem studentka pátého ročníku veterinárního lékařství v Brně. Jsem znamením býka, takže ano.... Jsem také tvrdohlavá holka. Holka, která si momentálně jde za svým snem. Má cesta do cíle je ještě dlouhá, a hlavně strastiplná. Vím, že život není fér... Mám ale pocit, že v poslední době si šahám často na své dno. A vím, že světlo neexistuje bez tmy, stejně jako den neexistuje bez noci. Všechno beru jako součást svého života. Život je od toho, abychom ho žili... A já ho nechci rozhodně jen přežívat, a žít životy ostatních...

A tady se dostáváme do bodu, který mám už v nadpise. Ano, být fotomodelkou beru jako svůj NEPLÁNOVANÝ, ale zároveň můj velký koníček. Mohla bych napsat, že je to můj největší koníček. To bych ale trošku lhala... Fotomodeling není jediný koníček, kterému se věnuji. Svých koníčků mám víc. Mám ráda zvířata, což byl důvod mého studia veterinárního lékařství. Ráda kreslím a maluji, hraji na klávesy i klavír. Ráda cvičím, běhám, plavu... Máte pravdu, zkrátka ráda sportuji. Co však nemám ráda jsou míčové hry, páč jsem jako malá holka ve škole dostala šupu přímo do obličeje. A kluk, co mě míčem udeřil, jen opáčil: "SORRY!"

Já bych mu opáčila své "SORRY", až by čumel. Bohužel, neopáčila jsem nic, protože jsem byla malá ustrašená holka...

Už od základní školy mě učení bavilo. Teď napíšu něco, co se nemá psát, a rozhodně ani říkat... Ale ano, ráda jsem se učila. Úmyslně píšu minulý čas. Ráda bych napsala přítomný čas. Ale víte, po těch několika letech studia už vaše nadšení v učení pomalu, ale jistě upadá. Učení mě stále baví, ale už není mou prioritou number one.

Teď je to samé přiznání, ale ještě před víc jak rokem bylo učení mou prioritou number one. Upřednostňovala jsem školu téměř nad vším.

Bohužel, nebo spíš naštěstí jsem došla do bodu, kdy jsem ke svému náročnému studiu potřebovala najít hodně velký koníček. A tím se stalo mé focení.

Můj start fotomodelingu odstartoval fotograf Josef Knápek z Valašského Meziříčí. Do jeho ateliéru jsem chodila už od malička každý rok. Budete se divit, ale nechodila jsem tam v rámci mého fotomodelingu. Chodila jsem tam kvůli páru malým fotkám pro mé průkazky. "Hlavu natoč sem, nehýbej se, a úsměv. Tři, dva, jedna, a hotovo..." (Dirigoval mně Josef Knápek). Za pár vteřin jsem měla pár kartiček s mým portrétem, jednu z těch malých foteček dostala pokaždé mamka do své peněženky. V té době mě vůbec nenapadlo, že za více než deset let tam budu chodit v rámci svého učení fotomodelingu. Na větší focení jsem tam byla před mým nástupem na Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí.

A za necelých deset let jsem se na židličku ve fotoateliéru posadila znovu. I když jsem byla nervózní, tak jsem se před fotoaparátem cítila paradoxně dobře. Z prvního focení byly dobré tak dvě nebo tři fotky. Josef Knápek mě uklidňoval, že je to normální. "Když se povede z jednoho focení jedna, tak budu navýsost spokojen." (S úsměvem mně sdělil Josef Knápek). Jako začínající fotomodelka jsem chtěla kvanta fotek do svého portfolia. Neměla jsem ještě v oku, která fotka bude k publikování, a která přijde rovnou do koše. Po čase jsem však dostala do oka kritiku, která mně umožňovala roztřídit dobré fotky od těch špatných. Čeká mě ještě dlouhá cesta, aby ze mě byl z poloviny tak dobrý fotografický kritik, s jakými mám tu čest spolupracovat.

Je to životní zkušenost, za kterou můžu jenom děkovat...