Neměnila bych na sobě už nic, chtělo to zkrátka jenom čas...

Od malička jsem vyrůstala mezi zvířaty. Tudíž nikoho nepřekvapilo, že jsem chtěla léčit zvířata. Jediná mamka mě od toho odrazovala. Po každé, když jsem někomu řekla, že chci jít studovat veterinární lékařství, tak sekundu po té zazněl mamčin hlas:" No, já věřím, že si to ta naše holka ještě rozmyslí. Přihlášek si může podat víc." Jenže já jsem mamku neposlouchala. V tomto ohledu ne. Chci, chci, a chci! Býk jako ušitý... Tvrdohlavá holka, která když si něco umane, tak si za tím musí jít...

Pamatuji si na svůj první kufřík pro lékaře. Byl hrozně lehký, ale bylo tam všechno. Všichni mí zvířecí pacienti byli s láskou vyšetřování. Hlavně jsem musela dávat pozor, aby mé vyšetřování bylo šetrné, a aby se tak mým pacientům nic nestalo...

Můžu jenom děkovat svým rodičům jak krásné dětství jsem mohla prožít. Vyrůstala jsem na okraji města, kde se snoubí klid s valašskou přírodou. V podstatě jsem své dětství strávila v lese. Není ani divu, že jsem stále trošku divoženka. Divoženka, která žije ve velkoměstě, studuje veterinu, a přitom si hraje na fotomodelku. A proč ne? Jsem toho názoru, že by člověk měl zkusit ve svém životě co nejvíce různých aktivit. Jsou to právě naše aktivity, díky kterým se rozvijíme. S každou tou naší aktivitou se pojí různé sociální skupiny lidí. To nám umožňuje se s nimi seznámit, a získat tak jiný pohled na svět...

V posledním ročníku mého studia Gymnázia Františka Palackého ve Valašském Meziříčí jsem si podávala příhlašky na vysoké školy. V té době jsme měli možnost podat si až pět přihlášek. Bála jsem se, že mě nikam nepříjmou, a že budu muset zůstat doma, kde bych studovala vyšší obchodní školu. Mé obavy byly ale naprosto zbytečné. Dostala jsem se na každou školu, kam jsem si podala přihlášku. Ve výsledku jsem si tak mohla vybírat. Mezi těmi školami bylo samozřejmě i veterinární lékařství. Před podáním mých přihlášek jsem byla na dni otevřených dveří Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Vzpomínám si, že aula, ve které jsem společně s mojí rodinou seděla, byla naplněná až po strop. V duchu jsem se smála představě, že by mě přijali na můj vysněný obor. "Takových studentů, páni!" (V duchu jsem si povzdechla). Na druhou stranu jsem to riskla. "O.K. Zkusím to!"

Přihlášku jsem si podala v zimě, a od zimy jsem začala na sobě makat. Čekala mě maturita, a pak kolečko přijímaček. Všechno jsem zvládla v pohodě. Měla jsem akorát obavy, které jsou pochopitelné, když vám na něčem záleží.

Své studium veterinárního lékařtsví bych přirovnala jako jízdně na horské dráze. Byly tam předměty, které bych si s radostí ještě teď zopakovala. Naopak tam byly i takové předměty, po kterých jsme jako studenti byli rádi, že máme za E v indexu.

Po skončení druhého ročníku jsem měla možnost o mých letních prázdinách pracovat jako brigádnice u neziskové záchranné stanice Seiferos v Lednici. V Lednici jsem u dravců strávila celé své prázdniny. A můžu říct, že to byly moje nejkrásnější prázdniny, jaké jsem do té doby zažila. Upřímně to nebyla žádná pohádka, alespoň pro mě ne. S dravci jsem do té doby měla nulové zkušenosti. Neuměla jsem sokolnický uzel. Nevěděla jsem, jak nahazovat dravce, když vám vyrazí. Bála jsem si vzít Poštolku obecnou na rukavici, natož Puštíka obecného či Sokola nebo Výra velkého. To vše jsem se postupně naučila. U Seiferos byli starší a zkušenější brigádnici, kteří mě cepovali za mé neznalosti. Připadala jsem si jako úplné trdlo. Nic mně nešlo. Dokonce mě chtěli poslat domů, protože jsem byla nejslabším článkem tamnějších brigádníků. To byl impulz, abych na sobě začala ještě víc pracovat... A na konci prázdnin jsem věděla, že příští rok sem pojedu znovu. I přes všechnu tu kritiku, kterou jsem ode všech dostávala první léto, jsem se do Lednice ještě vrátila třikrát. Pokud byste chtěli strávit hřejivý večer u dobrého vínka s neodbytnými komáry, tak rozhodně zamiřte do Lednice. Až na ty komáry bude Lednice moje srdcová záležitost. Btw po Lednici jsem zjistila, že mám obzvlášť sladkou krev (ani pivo mně nezabíralo)...

Pátý ročník mého studia veterinárního lékařství byl pro mě zlomový. V tomto roce se odehrálo mnoho mých životních změn. Né každá změna byla pro mě dobrým přínosem. Ve výsledku jsem ale za tyto změny ráda. Pomohly mně totiž, abych změnila svůj pohled na svět. V pátém ročníku je na studenty vyvíjen větší tlak s učením. Né, že by se v předešlých ročnících doslova flákali. To zase ne! Pokud bych měla být upřímná, tak páťák je prostě sado maso. (A to doslova, protože ve studijní osnově máme předmět Maso I a II). Zimní semestr je takový nájezd na letní semestr, ve kterém na studenty čekají poměrně náročnější zkoušky. Se zkouškami je to ale individuální, asi jako na každé výšce. Jsou takoví studenti, kteří příjdou na zkoušku naučení za jeden den či večer. (Nebudu to komentovat!). A na druhou stranu jsou takoví studenti (tzv. poctivci), kteří na zkoušky chodí po črtnácti či třech týdnech učení. A hádejte, do které skupiny patřím... Nevyjadřovala bych se k tomu... Jsem poctivá od morku kosti. A ano, anču jsem sice udělala napodruhé, ale taky jsem z ní dostala téměř za A.

A abych toho neměla málo, tak jsem se v té době dala na focení. Momentálně fotím nejvíce v Brně, občas si však za fotografy zajedu i do jiného města...